na-divoko-introPosledních pár dní byla docela kovbojka. Maminka byla trochu víc z domu než obvykle, takže jsem musel s prckem nějak zkombinovat práci i v ty dny, kdy mám obvykle na práci klid. A navíc ten jídelní režim.

Nejdřív jsem jeden den řekl, že uvařím. No jo, ale můj odhad, maso s omáčkou dám než se uvaří rýže, tedy cca za 20 minut, lehce nevyšel. Rýže byla dávno uvařená a já pořád ještě krájel kostky masa. Nějak jsem neodhadl množství a připadal si jak v grotesce od Felixe Holzmanna: "Krájejte tři dny staré housky". Já tedy nezaplnil už za první půl dne vanu, ale za 35 minut jsem měl misku masa, která se málem nevešla na pánev. Mezitím přišla Lucka se Staníkem z hracího koutku, kde mělo být cvičení s dětmi, a hladově koukali, kde je ta bašta. No a ono se teprve začínalo restovat maso v množství dostačující pro malý regiment. Takže oběd skoro v 1 hodinu místo ve dvanáct, Staníkovo zoufalé volání po jídle, nervózní maminka, ale aspoň poměr masa a rýže, byl tentokrát mnohem bližší chlapské představě jídla. Mezi kostkami masa, sem tam plavalo zrnko rýže.

O dva dny později zase náročný den. Meeting po telefonu přesunutý na poslední chvíli o jeden den mému časovému harmonogramu zrovna nepomohl. Ve výsledku maminka odjela účtovat a já jsem měl zvládnout jednání, Staníka a po jednání oběd. Což byl problém, protože jsme nestihli koupit suroviny, nic předvařit, ani jsme doma neměli nouzovou zásobu dětských jídel. Jednání samozřejmě v čase od 11 do 12, to abych mohl začít vařit, až ve chvíli, kdy už má Staník dostávat jídlo do pusy. Ovšem za předpokladu, že se to jednání vůbec zvládne. Začátek jednání byl kromě klasického "jak se slyšíme", vylepšený o "neruší v pozadí zvuk pohádek?". Staník naštěstí vzorně seděl a koukal na Maxipsa Fíka. Akorát na konci slezl ze židle a slovy "ňam ňam" dal jasně najevo, že přetahování jednacího času rozhodně nepřipadá v úvahu.

V pohodě, jen uvaříme  jahodové knedlíky z mrazáku a ... a samozřejmě Staník to jíst nebude. Protože jemu ty knedlíky nechutnají. Dostal jsem do něj půlku jahodového knedlíku a konečná. Takže jsem ještě na rychlo dělal alespoň kurpicovou kaši, aby mi to naše lumpačisko nestrádalo hlady a ano, zase to bylo až skoro v 1 hodinu.

Jako perlička na závěr byla návštěva Kauflandu, kde jsem se Staníkem měl zvládnout nákup dle seznamu. Triviální věc, kdyby šlo maminky písmo přečíst, kdyby ty věci byly v regálu snadno k nalezení a když už se naleznou, tak kdyby nebyly vyprodané. Jo a samozřejmě při hledání posledních dvou věcí, co nešly najít se Staník už tak hlasitě dožadoval "bu bu" (čti pití), že už jsem ty jeho zoufalé prosby a tahání za bundu nemohl vydržet a vydal se najít pitíčko, které jinak odmítám kupovat. Vlastní pití jsme s sebou totiž vyjímečně neměli. Vzal jsem nějakou krabičkovou hrůzu s brčkem, propíchnul to, dal Staníkovi napít. Ten jednou natáhnul, zašklebil se a podal mi to, že tohle teda nebude. Ech. Tak já to zkusil taky. FUJ! Takovej přeslazenej hnus, pít se to nedalo. Tak jsem našel malou lahvičku vody, dal mu do ní to brčko a on se dal do pití. Jenže samotná voda, to mu zase tak moc taky nejede. Takže zahnal tu trochu žízně a už se tvářil, že chce něco lepšího.

V zoufalém pokusu jsem mu znova podal to pitíčko a on tu hloupou krabičku zmáčknul! Ano sladé lepidlo na obličeji, bundě, kalhotech a tatínkovi. Šmejd jeden přelazenej! Tak jsem ho fláknul zpátky do košíku, otřel Staníka posledním neposmrkaným pappírovým kapesníkem a šel s ním hledat ten zatracený poslední kus seznamu "Gouda Wasabi". Ale Staník chtěl stále pít. No k brčku se moc neměl tak jsem zkusil ať se napije normálně, naklonil jsem mu lahvičku a šlo to. Prima. Dvakrát jsme to zvládli a napotřetí ani nevím jestli mi trochu pomohl, nebo jsem to naklonil moc, zkrátka voda se mu rozlila po tváři, způlky mi utopila dítě a z druhé půlky ho zlila, ovšem tentokrát nejen po bundě a kalhotech, ale i pod bundu na mikinu, bodíčko ... prostě takové normální koupání dětí v obchodě víme? Kašlu na Goudu, na tohle nemám nervy! A jelo se k pokladně. Tam jsme zaplatili ten sladký krabicový "poklad" a rovnou ho paní pokladní nechali, ať ho hodí do koše.

Doma jsme se pak pochlubili mamince jací jsme šikulové, což poznala sama sundaváním mokrých vrstev ze Staníka. A protože ty mokré vrstvy, byly všechny vrstvy co měl na sobě, snad kromě plínky, tak jí bylo jasné, že jsme nejen šikulové, ale dokonce ti největší šikulové pod sluncem.

na-divokoTakhle si dám ten klobouk, pak zvednu oslíka na zadní a vyrazím vstříc lumpárnám a dobrodružstvím.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit